2015 Rozhovor

„Sedni si… Dáš si něco? Čaj? Cigáro?“ 

„Stačí voda s citrónem. Koukám, že máš plnější stěnu. Pořád nedokážu pochopit, jak si na zeď můžeš věšet takové paskvily. Já mám normálně strach, že jak tady k tobě chodím, tak si kazím svůj umělecký vkus.“

„To znám, mám to stejný se školou. Mám pocit, že čím více tam chodím, tím více mě připravuje o inteligenci.“

„ Snažím se na to nekoukat, ale pokaždý cítím v rohovce oka ty oslizlý barvy. Je to jak z přebalů scifi pejprbeků. Unylé ksichty. Základní, naprosto nemíchaný barvy, takový ty levný hnusný zelený, vymačkaný přímo z tuby, co samostatně snad nikdy nemůžou obstát… Jako když se vybliješ na plátno po nějakým absintovým večírku. Jo, … hnus… Teda bez urážky.“

„Hehe, miluju tvoje vhledy. To racionální ostří. Koukej. Mám novej kousek. Tady z antiku. Super cena, baba chtěla jen za rám tři kila. Vidíš? Ten stojí za to. Robustní baroko. Prožranej červotoči.“

„Jo, rám je pěknej, když vyřízneš tu zrůdnost. I když … škoda plátna, dalo by se to ještě přemalovat. Kolik těch obrazů už vlastně máš?“

„Nevím, přes čtyřicet určitě. Nějaký mám opřený v ateliéru. Rubem o stěnu. Dneska ta koupě byla fajn, paní z antiku mi ten obraz dokonce zabalila do baličáku. Šel jsem centrem a vzbuzoval tajuplný pohledy.“

„Tak to ta ženská z antiku udělala jen dobře, že ti to zabalila. S takovou hrůzou bych musel procházet kanálama, aby mě náhodou nikdo nespatřil. A co to je za výjev tam nahoře? To je psík?“

„Baskervilský. Je to unikát. Další autor, dříve zapomenutý, než známý. Ten pes náhodou není špatný, pokud psa dostatečně nestylizuješ, tak pokaždé vypadá jako kýč. Třeba jako kůň, tak nádherné zvíře a tak nevděčné malířské téma.“

„Haleluja tomu… Tak nějak asi vypadal pařížský Salón, když vznikal, desítky obrazů ve vysokých místnostech, nalepené jeden vedle druhýho, úplně přeplácaný zdi, všechno v jednom barevným tónu, identické výjevy, uf, úplně mě z toho tíží na hrudi.“

„Víš, kdy mě to vlastně napadlo?“

„Co? Stát se sběratelem odpadního umění?“

„Když v prváku, před dvěma roky, na nástěnku v ateliéru někdo pověsil ten hnusnej plakát kozatý baby z osumdesátek s červeným župánkem, frankensteinovskýma vycpávkama ramen a květákem na hlavě. Já si říkám, to je povedená recese. A pokaždé, když jsem si sedl na gauč, koukal jsem na tu příšernost. Tak dlouho, až jsem si zvykl. Asi tak, že si oběť únosu zvykne na své věznitele, začne k nim pociťovat cosi jako náklonnost. No… A pak si v hlavě vytvářím takovou hypotézu, jak bych na tenhle plakát nahlížel jako příslušník mimozemské civilizace? Bez stranického rozsudku, prostě čistej papír, lidský tvor, spoře oděn v nějakým hadru. Fascinující…“

„Toho se taky docela bojím, že si zvyknu na sračky tím, že je prostě přijmu a pak nebudu schopnej určit pravou hodnotu díla. Prostě budu tak neutrální, že se unudím ke katatonickýmu stavu. Takže dokud mám nějakou zachovalou kritickou soudnost, říkám: tohle je sračka. Tečka. A je dost bolestné se na to koukat. Úplně mi to zraňuje oči.“

„Ono to ani není o estetice. Je to jako když zjistíš, že máš nevlastního bratra, taky se vůči němu časem naučíš projevovat nějaký city. Tyhle obrazy jsou takový nadějný povzdechy neznámých lidí se zřejmě absolutně žádným výtvarným vzděláním. Ne, že by to někdo potřeboval, ale společnost se tím ráda zaštiťuje. Je jasný, že s titulem si můžeš akorát tak vytřít prdel. Taky si někdy říkám, že mám tady na stěně třeba schovanýho novýho Russoa,  a i kdyby ne, ten naivismus je tak přirozený, že mnohdy strčí do kapsy ty hipsterské pózy rádoby odvážných rozmachů v malbě, kde cítíš, jak je to připosraný, neupřímný, naaranžovaná nedbalost stylu já to jebu, ale nikdo to ve skutečnosti nejebe, protože je posranej z úsudku druhých.“

„No… tohohle bráchu bych radši zapřel. Nemusíš být nutně shovívavý ke všem uměleckým pokusům. Hranice jsou zdravé, jasný, že každej máme svoje lajny, ale takováhle otevřená náruč taky nabere hodně smetí. Já to beru tak, že máš prostě takovej ulítlej koníček ve sbírání nejkýčovitějších obrazů na světě. Já ani nemůžu použít slovo klišé, aby z toho nebylo klišé. Třeba ten jednorožeč. Mě je i trapný to vyslovit, natož takovej námět vůbec namalovat…“

„Víš, jakou to dá odvahu koupit takovýho jednorožce? Hele, kdyby nad ním byla duha, tak to asi vzdám. Anebo možná ne. Bylo by to zlato. Dokážeš si představit, že takovýho jednorožce vystavím na klauzurách? Jaká by byla reakce? Půlka obecenstva by mohla zakysnout v představě, že jsem bezbřehý recesista, druhá půlka by to brala jako urážku akademické půdy a projev bezduché hlouposti. Na jedné straně seš tak drsnej, že na všechny sereš, na druhé straně seš tak romanticky naivní, že snad nemůžeš vzbuzovat žádný sympatie.“

„Třeba ne. Viděli jsme už oba případy, věhlasně oceňované. Což je mnohem horší, než když tě nakopou do prdele. A vůbec, proč řešíš, co si o tobě kdo myslí, to je takovej přežitek…“

„No, on to ani přežitek není. Věř mi, že srát na to, co si o tobě kdo myslí, je ta nejvyšší mantra duchovní cesty. Ale dokud seš ve škole, tak seš vystavovanej těm posuzovačným tribunálům a chtě nechtě musíš nějak reagovat. A pokud seš takovej svéráz, tak se na školu rovnou vyser, na co by ti pak byl nějakej názor někoho, kdo ti leží u prdele.“

„Víš, že ten obraz nahoře vlevo s tím západem slunce není úplně špatný? Jdou tam vidět takový drobný tahy štětce, takovej systematickej cit pro pohyb. … Jo, není to špatný.“