2015 Večerní zápisky

Nůž rozřízl plátno křížem krážem.
Pak se zalesknul, když své ostří nahnul na stranu, aby zvětřil kůži.

Dodatek 1. /Ve filmech se lidi teatrálně řežou do prstu či nitra dlaně, aby obětovali pár stékanců cenné krve.
Mají při tom ztuhlej ksicht, majestátní výraz odhodlané odvahy.
Nevědí, že ony zneuctěné body jsou jedny z nebolestivějších míst na lidském těle, jelikož bříška prstů pokrývají velmi citlivé receptory./

Dodatek 2. /Já, když se píchnu jehlou do palce, tak většinou poskočím, vyřknu namátkový eufemismus přizdobený věrnou klasikou a očekávám proudy krve z tepajícího centra bolesti.
Když se objeví drobný rumělkový kopeček, zastydím se z přebytečné defenzívy.
Moje oblíbené slovo je kurva. Říkám ho ale pouze o samotě. A někdy před kamarády. A řídce před rodinou.
Říkám ho nahlas, ve všech pádech a pěkně si ho vychutnávám. A někdy si zpívám „Ty kurvo zkurvená…“/

Tak tedy to plátno. A tedy ten řezací nůž.
To jest pouze úklid v ateliéru.
Obrazy jsou v řadách lícem k sobě tisknuty, je jich tolik, je jich moc.


Dodatek 3. /Pokud se chceš řezat, řež se v předloktí nebo na horní ploše ruky, téměř to nebolí a každej emař to ocení./
 

Tak řekni mi něco, ty vůbec nemluvíš.
Ano, ne-mluvím.

Pravda je, že jsem ten nejužvaněnější - zřejmě lidský - tvor na zemi.

Pamatuješ na moje deníky? Začalo to na základce.
Ty obtloustlé sešity s pokrčenými listy, ilustrované rychlými kresbami otevřených orgánů.
Spálila jsem je. Moc jsem žvanila. Ten papír mohl vypovídat a vůbec ne v můj prospěch.
Jestli chceš, řeknu ti vše.


Seděl tam kluk, nežvanil, jen pozoroval a sem tam pohodil hlavou, aby střepnul vlasy z čela.
Hned jsem se do něj zamilovala. Jenže pak mi řek proč nic neříkáš… 

 

Apollinaire, čtu tvou báseň Dům mrtvých stále dokola. Ten obraz, cos vytvořil slovem,
tím šperkem pečlivě broušeným, už já za víčky stavím na divadelní prkna.
Vidím ty oživlé mrtvé, jak vylézají z vitrín, aby se naposled zamilovali do živých.
Vidím jejich průsvitné úsměvy a bubliny pochybností nad sliby živých, když dva světy na sebe vzájemně čekají.
Vidím, jak zahlédli hřbitov, jak se k němu otočili jako květ za žlutou planetou, za domovinou.
Vidím, jak zalezli zpět do vitrín, jakoby se ten den ani nic nestalo.

Z hnízda v okapu střechy vypadlo holé ptáče. Padlo na tvrdou zem.
Jeho štěbetající rodiče v poslední touze o záchranu kroužili kolem zborceného tělíčka, vřískali z drobných hrdel.
Přiběhla jsem k němu a zvedla jej. Ptačí rodiče mě odháněli jako nezvaného predátora.
V hlavě jsem rychle tkala plán, jak mládě dostat zpět do hnízda.
Natáhl svůj dlouhý hrbolatý krk, aby mžouravě pohlédl na prudce propadnutý svět a umřel.
Pár vteřin.
Chvíli jsem hleděla na miniaturní ptačí hrudník a čekala, jestli se ještě náhodou nezdvihne.
Položila jsem teplé tělíčko zpět na místo dopadu. Ptačí rodiče nespokojeně volali krkolomné ódy snad žalu, snad vzteku.
Čekali, až se vzdálím, aby uzavřeli proces.

Holé tělíčko s čerstvými pírky na krátkých křídlech jsem uložila do vykotlaného pařezu a přikryla jej několika zelenými listy pampelišky.
Druhý den jsem šla místo zkontrolovat s vtíravým pocitem, co když ptáček přece jen žije.
Zelené listy byly prožrané slimáky, kteří svým stříbrným slizem třísnili i tělo téměř holého opeřence.
Červi množili svou existenci v záhybech otevřené kůže.

 

Přečtená knížka je jako dobře odvedená práce.
Takový bonbon pro imaginační dálnice v paralelách mozku.  

 

Bouřka v dnešním parnu už z dálky vyhrožuje.
Žlutá tráva ždímá z kořínků poslední špetky vláhy.
Jedna zbloudilá masařka nalétává k rozsvícené lampičce. Je vedro.
Mám kraťasy s želvami Ninja, od nichž se táhnou holé nohy až na zem. 

 

Přemýšlím, jak vznikla fráze je mi to jedno. Proč jedno? Proč ne dvě?
Dneska mi totiž bylo jedno hodně věcí. Asi pět.