2015 Peří

Noc.

Ventilátor po orbitě vrtí hlavou, šum z jeho útrob tiše doplňuje prostor.
Sedím v ateliéru u stolu, koukám na obrazy opřené o další obrazy, opírající se o další obrazy, tlačící svou váhou další obrazy.
Nechala jsem se dnes sluncem spálit.
Patří to k létu. Ta žhnoucí ramena, rudá hruď a bílé stopy plavek. Ten sykot, když si oblíkám tričko. Ta pulzující kůže, indiánská odysea, skalp hřbetu.
První hvězda ještě předtím, než se ze země stane disco-koule, rozstříkla své krátké paprsky do tmavnoucí oblohy. Lidstvo zalezlo jako mravenci do svých temných uliček a sklípků.
Dnes mi ukázal pavouk sekáč, jak se umírá. Všude je to stejné. Trvá to a tělo se škube. Pak znehybní.
Vlásečnice mozku, popínavá řasa, tyrkys v oku, co se mhouří, spojit rty s tvými, i když jsou otrávené.

 


     Záda jsou otevřená. Musím si sundat bílé tričko. Póry se chtějí nadechnout. Ventilátor šumí.
Mezi lopatkami mě zasvědí. Vykroutím ruku, abych se prsty zaryla do svědícího místa. Škrábu se. Něco ale nahmatám.
Podivný ostrý výrůstek. Snad strup? Nezaznamenané zranění? Zvědavými prsty objímám tvar. Je to špičaté, dlouhé.
Snad mám v zádech vraženou třísku? Hmatám a špičky nehtů svírám snad třísku a tahám ji z kůže ven.
Cítím pohyb kolem masa. Zašimrání, mírná bolest, svědění a jemné lupnutí, když tříska konečně vyjede ven. Musí být dlouhá, protože nervy se ozvaly poměrně hluboko. Spínaly jako souhvězdí, blikaly jako plochy futuristických počítačů ze zapomenutých dob. Co je to, provázek na třísce? Podívala jsem se, co to držím v prstech. Je to pero.
Čtyři centimetry dlouhé pírko, růžově potřísněné mým vnitřkem. Otáčím ho v ruce a zkoumám všechny úhly slisovaného mokrého pírka, jakoby právě vylezlo z placenty.
Sáhnu prsty na místo zbavené výčnělku „třísky“ a cítím drobnou dírku. Prohmatávám záda a nalézám více výstupků, mnohé ještě pod kůží, jako oholený vous prodírající se skrz strniště.

      Jdu do koupelny a stoupnu si zády k zrcadlu, otočím hlavu jak jen to jde a vidím drobné pyramidy v jinak hladké kůži. Přejedu je rukou a cítím jejich výčnělky jako drobný písek. Ohnu se a koukám, jak se hrbolky zvýraznily.
Otvor po pírku je drobný, ale hluboký. Cítím vánek, který se do něj dostává jako dravá ryba do zavřené mušle.
Vidím další čouhající trn pera. Ještě více se ohnu, aby vylezlo co nejvýše, a pak jej obemknu nehty a vytáhnu ven.
Pero se zasekne o kořínek. Najednou mi mrtvě visí ze zad, je teplé a krvavé.

Do nudle slisované pírko se začíná rozvíjet jako květ. Okysličené praporky pírka se odlepují od průhledného stvolu, v němž už brzy bude proudit černý inkoust. Přemýšlím, zda to ochablé, ale přece živé pero vyškubnout, či nechat regenerovat a růst. První vytržené pírko takový kořen nemělo.

Po zvážení obou variant nechávám pero volně viset z rudé kůže. Ještě jednou projedu dlaní stěnu zad a její výčnělky.
Pak si všimnu, že se mi mírně projasnily oči. Barva hnědá začala ustupovat žlutému okru.
Už bylo načase. Dnes budu muset spát na břiše. Už se nemůžu dočkat rána.