2015 Chodník

            Zdál se mi sen. V tom snu pes pojídal morčata a křečky. Žvýkal je jako gumovou hračku. Suše polykal tlustá tělíčka, dávivě natahoval krk pro snadnější pohyb do útrob chřtánu.

Půl sedmé. Sedím na balkóně na dřevěné židli, vychází slunce. Všichni spí - v domě, v okolí, v zemi. Žluté kolo jemně žhne. Pojí se s mlžným okrajem moře. Voda třísní trávník v pravidelných obloučcích. Mám u sebe papírovej blok a taky trochu blok v hlavě. Dusno mě začíná objímat. Holá kůže. Červený lak se odlupuje. Oči přivykající kyslíku. Plavky na sušáku odevzdaně visí bez pohnutí. Slaný ručník přes zábradlí balkónu. Pozoruju vzrostlé palmy, jejich hrubý kmen a ostré listy. Citrónovník se zelenými plody.

 

             Sedím na balkóně, tma, půl druhé ráno, netopýři jako otrhaní motýli šustí křídly v letu. Komáři mi sají nohy, nevadí. Vláha moře.

             Kreslím lidstvo na pláži. Neví, že je kreslím. Jsou přirození. Opékají špeky. Když mě uzří, jak na ně nepřetržitě koukám, znervózní, ohlídnou se za sebe, vpravo, vlevo, pak opět na mě a zaujmou pózu. Kryju si tvář kloboukem. Jsem téměř inkognito. Písek dře paty. Šum vln. Pár evropských hlasů. Dítě brečí a druhé se mu směje, imituje jeho brek, docela věrně. Otáčím stránku. Tužka z IKEI se mi někde vytratila. Mám jen černý fix a propisku. Tím, že kreslím, mi ostatní věnují o trochu víc pozornosti. Ozbrojená ruka. 

Podávám strejdovi kresbu. „To mám takové cecky?“, kouká na sebe na kousku ohmataného papíru.

           Barová stolička se mírně viklá jako špičák unaveného vlka. Sedíme u kulatého stolku s barevnými drinky, jejichž tekutinu ochucuje čerstvá limetka. Jsem jediná střízlivá, proto stále odolávám dementní smyčce hudebního průjmu, linoucího se ze silných reproduktorů otočených do nitra ulice. Postavy kolem se už rytmicky vlní v uvolněném oparu teplé noci. Přímý výhled na ulici mi poskytuje stovky procházejících scenérií.

Jsou dvě ráno a bar se konečně plní katalogovými lidmi, prahnoucími po distingovaných a kontrolovaných pohybech. Pozoruju kopie kopií a hledám spřízněnce. Támhle je jeden. Stojí s přikrčenými rameny a vyděšenýma očima ve frontě s ostatními těly. Mírně se mračí, ruce v kapsách. Obezřetně analyzuje jeskyni, do níž se chystá vkročit a těší se na první drink, který změkčí nárazy okolního lunaparku. Támhle jde další – pouze prochází a bezúčastně kouká do naší vitríny tančícího domu.

        Hudba, to mysteriózní opium s nekonečným množstvím tónů pro každého naslouchajícího tvora. Hudba jako otisk prstu, v jehož ojedinělých drážkách se může rozlévat její specifický rytmus jako katalyzátor opojné chemické reakce uvolněné blaženosti…

Ta hudba mi dnes večer nezní. Její tuctová frekvence mě obírá o unavené mozkové buňky. Jako pohlazení proti hladké srsti. Jako nehty škrábající tabuli. Leč pravidelný tep bicí, jako pradávný prostředek vytržení z reality, si mě nenápadně podmaňuje.

Nakonec se poddám. Vlním se. Chci se bavit.

         Na ulici před naším stolkem stojí pes, vyděšená fena s žebříkem žeber v otrhaném kožichu. Loudí kousky potravin s prchlivou bázlivostí. Kolemjdoucí stíny ji nutí uskakovat do všech stran. Jena tlapka zvednutá. Ocas mezi nohama. Kdosi po ní hodí kus jídla, jenž dopadá pod nohy nekonečného průvodu nočních turistů. Fenka ještě chvíli strategicky cupitá ze strany na stranu ve snaze získat tu drahocennou hmotu. Vojenská mašinérie desítek dupajících nohou jako neprostupné porosty drsné džungle a pár kulatých černých očí, snažících se najít skulinku k darovanému kousku jídla. Fena nakonec prchne s posledním ohlédnutím od sílícího hluku mocného lidstva k temnému okraji moře. Zavřu oči, poddávám se opět rytmu hudby a srkám svůj drink. Chci se bavit. Chci se vlnit. Chci znát slova syntetických písní. Chci uznat i tyhle chyby v Matrixu. … Jakoby mi někdo kopl do orgánu…

Otevřu oči. Kolem našeho zábavního parku projíždí dítě složené v kolečkovém křesle jako hadrová panna s pokřivenými končetinami. Jeho ruce hrabou strnule vzhůru. Má tmavé vlasy. Nemůže otočit hlavu, tak aspoň zakoulí očima k barevné vřavě přes ulici, k našemu stolku. Možná se náš pohled střetnul před tím, než jej matka odtlačila pryč.

Ohlušující hudba brní v těle, basy určují tlukot srdce. Vlhký vzduch se krade do nosních dírek. Chci se bavit. Zavřu oči. Tlačí mě jejich sklo. Když je otevřu potřetí, zpívám slova skladby, kterou znám.

 

          Druhý bar je poloprázdný, přesto hudba duní od podlahy ke stropu. Papírové ubrousky létají vzduchem. Je mi dobře. Je mi to jedno. Tak proto.

Je pět ráno a zrovna zavírají.

Dnes se nespí. Ulice nás přijala. Naše netlumené hlasy narážejí do zatemněných oken tichých domů.

Jdeme k pláži. Začíná svítat. Probouzím se z euforie noci. Je mi trochu trpce a trochu bolestně. Hvězdy ustupují tmavé modři. Ležím na vlhkém lehátku, jehož síťovina se mi tiskne do hýždí jako rty odloučených milenců. Přichází pouliční pes a vkročuje do moře. Stojí v mírných vlnkách temného mléka a chladí své přehřáté tělo. Setrvává pár vteřin, zírá do prázdna. Tenhle pes se na nikoho netěší. Nemá ten domáckej výraz dychtivého očekávání. Je sám.

 

Půl sedmé ráno. Je čas jít domů. Sundávám si boty od písku, jdu bos, cesta je ještě teplá z předešlého dne. Mám hlad. Mám rozcuchané vlasy. Mám skleněné oči. Obchody se začínají otevírat dřímajícímu světu. Vkročím do pekárny. Kachličky zchladnou. Sladká vůně cukru se vkrade do suchých nozder. Zákusky mi zvedají žaludek. Vypotácím se ven, zbitá očekáváním, s botami v pravé ruce, kličkující mezi rozestavěnými stolky, u nichž už vysedávají první zákazníci. Teplá cesta jako politá medem, jako pojízdný eskalátor, pokračuje do kopce.

(Jinakost je samota, když seš jinej, jsi sám.)

K naší smečce se přidávají dva velcí psi. Jdou s námi až k autu. Na ostatní kolemjdoucí ochranářsky štěkají.

Konečně ochutnávám zem. Beton. Chodník. Nedopalky cigaret. Prach. Suchou trávu. Jemnou surovost. Hladkou drsnost asfaltu. Konečně cítím přirozenost lidských chodidel. Hřeju se. Jsem lehká s tak těžkou hlavou. Vzduch voní kafem, solí, teplem, odcházejícími sny. Okenice se otevírají, žaluzie stahují. Zásobovací dodávky v klidu stojí před chřtány svých hladových obchodů. Nechce se mi mluvit, nezněla bych přesvědčivě. Jen jdu. V tom chození je všechno. Všechna má existence. Všechen můj potenciál. Všechny mé myšlenky v ústředních bodech tichých kroků. Poslouchám. Sem tam pohladím velké volné psy a jejich drsné kožichy, přičemž jejich ocasy poklidně zamávají. Přendám si boty do druhé ruky. Sleduju tvar chodníku, zašlé spáry, svůj rudý lak na nehtech. Zavírám oči. Sbírám kousky večera. Kdo jsem dnes. Přes všechnu tu změť biliónů stříbrných nití téhle vesmírné sítě jsem dnes tento vyhřátý chodník.

Pomatuješ ten teplý pecen chleba na chodníku? Bylo to ve třeťáku a poezie pro mě nabyla existenčních rozměrů.

 

Sedáme do auta, psi za námi ještě kousek utíkají. Vrtí ocasem. Známe se. Mám v očích zase sklo. Kurva.
Někdy, když seš šťastnej, tak to trochu bolí.