2016 Nicnedělání

Tak jo. Dny se lámou odpoledním deštěm a temnou bouřkou. Provazy teplé vody bombardujou křehké okvětní lístky.
Ty cudně ohýbají modré hlavy k ostrým kamenům. Žížaly se vypravují na denní světlo, pár jich nedokáže překonat vzdálenost zcizené betonové krajiny k měkké hlíně a usychá do tvaru pokřiveného S.
Snažím se číst Burroughse, Nahý oběd, ale myšlenky mi skáčou k jakémusi příběhu uprostřed, příběhu bez začátku,
příběhu v porodních bolestech zpěněné nudy.

Jsem umělec, a tak se přirozeně často nudím. Při nudění dosti trpím výčitkami, že neprovádím výsostné artistní tvoření.
Burroughs popisuje stav feťáka, jenž je schopen osm hodin pozorovat špičku své boty (nebo cokoliv v zorném úhlu umrtveného pohledu narkomana), kterou si uvědomuje, ale nemá to pro něj žádný emoční význam.  Napadlo mě, že od uměleckého stavu znuděnosti se to liší pouze přítomností bujarých emocí, načatých nápadů a následného odůvodnění jejich neuskutečnění.
Pak se přirozeně trýzním další vlnou výčitek, v níž vyjmenovávám svá privilegia, od nichž se znova odrazím k uměřenému posudku svého rozhodnutí nedělat
nic, pouze usilovně obhajovat tribunál s plným osazenstvem vznešených pravd (pravd – událostí ustavených většinou).

Burroughs je fascinující, jeho psaní jsou drahokamy povalující se v zabláceném zlatě tělních tekutin a jeho metafory, přesné jako vpichy zažloutlé jehly, překračují význam slov v jejich delikátní přesnosti.
Přesto mi myšlenky odbíhají k mému příběhu. Chci psát.
Vlezlá inspirace mi zobrazuje políčka filmu první scény, v níž i první věty jsou vyřčeny: „Kurva, zdrhej!“ Vidím, kam zdrhaj, vidím cestu, uličku, letní slunce, těžký pach asfaltu, modřiny na tenkých holeních, červená barva, smích, adrenalin v malých tělech a zákeřných mozcích. Cítím ten den, stín velké lípy, žlutý dům na rohu silnice, zvědavé oči za okny. A tak se jednotlivá pole příběhu doplňují jako ve střižně, sakra, Burroughs asi musí počkat.

Ale čekám i já. Napíšu další příběh, román je blbé slovo, nehodí se ke mně. Napíšu ho teda, třikrát zkontroluju chyby, vytisknu a sepnu černou plastovou svorkou, chvíli budu mít nesnesitelné nutkání to všem ukázat, darovat, poslat všem nakladatelstvím s vizí mé vydané knihy na poličkách knihkupectví s podtitulem Novinky. S vizí poutavého grafického přebalu knihy, názvu i fontu vnitřních stran. S vizí, kdo knihu zfilmuje a jací herci se budou producírovat ve stínech mých postav. S vizí, jak mi všichni lezou do zadku, jak mě obklopují a zvou do umělých talkshow.
S vizí, jak mě skličují deprese toho vířivého popkulturního dávivého světa. S vizí, jak důsledkem deficitu lidského soukromí ryju jehlu do připravené žíly. S vizí, jak se stávám Burroughsovou knižní postavou a Uroboros se nadále krmí.
Mám v ruce výtisk své knihy jako dítě, co nakreslí obrázek a nacpe jej rodičům před zrak v bezprostřední blízkosti.
Rodiče vidí jakousi šmouhu a řeknou zombí pohledem ostřícím na televizi „moc krásné“.
Pak nadšení opadne, a tak založím napsaný, zkontrolovaný, sepnutý a vytištěný příběh ke svým dalším dvěma či třem v poličce knihovny.
Nakonec je jedno, co se s tím dětským obrázkem stane. Důležité je, že vznikl v proudu burcující inspirace a omamné euforie.

 

William Burroughs / Nahý oběd
„Laskavý čtenáři, ošklivost tohoto spektáklu je již sama o sobě tak nevýslovně ohavná, že se vzpírá jakémukoliv popisu, jenž by ostatně celý zkurvila.“