Kam pak  

Pedagogickým vlivem sinale krájím,
Můj palec,
Pakliže v králičích slepených chlupech
Tesáky moje rozeznají,
U temného soudu budou tlouct kladivem.
Je nevinný, smazal z důlku šmouhu,
Promáčkl bradu temnou a dřel klouby.
Tolik lidí.
Tolik lidí.
Cypřiš nikdy nenapsán.
Najít slovo nenapsané, jen myslet vně.
Pak krájet palec, ale pouze můj.
Kousali se, sáli šťávy a šklebili.
Porovnali holé hlavy, stoupali,
Řečnili.
Tolik lidí.

Parky jako kompost Ukrajiny, Jugoslávie…
Hrozí všude, bijí do očí.
Chtěli jste přece válku…
Lavička se promačkala, sama.
Plivne mládenec, odvrátím zrak,
Zmáčknu a blesk plivne cár světla,
Tak příšerně umělého,
Sinalého.
Nikdy víc, říkal havran,
Bolí mě kostrč, ustřelila hlavu
a padla k zemi, ticho.
Nikdy víc, říká havran.

Vedli hovor za šňůrku,
polámali jí vazy a hlavy klimbaly,
sloupy bortily těla letadel,
okna s lidmi splynou v křiku, hluku,
maso s betonem spojeno,
egocentrická a naivní Amerika,
Sarkastické, ateistické a lhostejné Česko,
fanatické a silné Polsko,
ne, mělo to být jinak.
Písmenka už nenaskakují.

Psí bůčky šmajdaly po parku,
ticho v noci,
dvě pětileté cigánky s cigárem plivou
a křičí !píčo! do tmy, všem, nám, sobě.
Bolí pohled,
několik bublin modrého prosáklo,
s puknutím zmizela i váha děsu,
kampak by šlo světlo z úplňku?
Ke mně. Je tady.
IKEA závěsy cloní vypalování.
Paty mi hoří, hledej a najdeš.
Války máme v kalhotách našponované.
A nerozluštím to,
souvislosti.

Zasaď strom a polkni sliny.
Jen ve tmě si budeme uvědomovat,
klouzat po trní holým zadkem,
lízat trubky pod nulou,
vdávat hony lišek norám,
v polích šumět jako Cvrček.
Satani vyrostli v podhoubí,
pomeranče se nesní,
zůstanou v igelitu a uhnijí,
příšerné stáří,
Kafka volal,
malichernosti dne opět.

Jako tlustý červ zaživa,
ožraná místa hnijí.
Pořád v nich chcípat tak poníženě.
Ve snech.
A doprošovat se, ve snech.
Panenky mrkaly do rytmu střelby,
tlak silně cloumal trupem,
mrtví na sebe zaraženě hleděli.
Rozlitý vnitřek na novém koberci.
Novém KOBERCI!!!

zpět