V parku  

I těch několik vět
píšu sto let,
cesty se samy sešlapaly,
v dáli hrály
opilcům poslední sloky,
přičemž hořké loky
vpluly do stoky
chorých jater viny.

Možná by chlast plakal,
sliboval jen šedý zákal.

Rány 
slaný,
zasypaný,
samy
klamy
otvírají,
zrají,
ostrý
zuby
mají,
oběšeně
svatí
vlají.

zpět