Pití

Dlouhý je ten bar. Dlouhý jako autobus a úzký. Jakási osmdesátá léta vyřvávají z repro beden.
Je nás více? Jsme zase sami. Mléčná jeho pleť a přivřené oči, svírá sklenku s Magisterem a opilecky tancuje, pěje. Běžím k němu.      
  „Koukni na ty buzeranty!“ volá ke mně a já kouknu na pult, na němž se kroutí pár chlapců s dokonale vyškubaným obočím. „Pojďme pryč!“ křiknu a otáčím se, protlačuji se trsajícím páchnoucím davem. Stará začouzená díra. Měníme drobné, paní domácí je vzteklá, ale všímá si naši dočasné lability, a tak nás nemilosrdně okrádá na účtech. Je středa, akce Rum za patnáct. Jásám a na stole se zjeví několik panáků. On přináší balík cigaret a hází je na ulepený stůl. Odchází na záchod, já mžourám a unaveně polykám alkohol, pak vztekle otevřu krabičku a rozlomím všechny cigára, ze kterých postupně udělám v popelníku malou věžičku. Je naštvaný, ale nějak mou práci nekomentuje, už má další balíček. Nenávidím kuřáky, postrádám kyslík, od každých úst vychází indiánský signál. Naše z mnoha písní, vstávám a snažím se zjevně tancovat, dostávám ránu loktem do oka a ve švihu si liju panáku rumu do zraku. Nic nevidím. Dlouhé vteřiny ničeho, něčeho neschopného, hluku. Poslepu se dostávám na WC. Mám pocit, že když otevřu oči, budou tam jen prázdné krvavé díry, štípe to! Hmatám kohoutek a strkám pod něj hlavu. Pak pěstí rozbíjím roh zrcadla, vbíhá paní domácí a účtuje mi stovku. Pokračujeme v pití dále, ale v jiném baru. Na jiných záchodcích, z jiných skleniček, s jinou hudbou, v mé posteli.

 

     Tančím? Nějak se pohybuju, ano, tančím, kolem mě těla, taky tancují, podlamují se mi kolena, vláčím po prošlapaném parketu těžké boty, ožrané zimním solným posypem. V mozku hudba tak hlasitá, že se musím držet za hlavu. Jsem opilá, zjevně silně. Deset piv odpoledne a večer několik panáků, posléze míchané drinky a Magister na uklidnění žaludku. Jsem zvyklá pokračovat. Tančím, ruce si dělají, co chtějí. Jako malátný hadrový panák s dětským soustředěným úsměvem. Tančím a někdo mě chytá kolem ramen, než otočím těžkou hlavu, uplyne snad rok. Je to má sestřenka, zkouřenýma očima mě úsměvem vyprovází ven na vzduch, cestou, tmavou a barevnou mě můj dobrý přítel drží v podpaží a něco si semnou soucitně pěje. Vidím ho v záři obrazovek, světel aut, mobilů, reflektorů, discokoulí. Kde jsou všichni? Jen já a on. Křupání sněhu a pára z horké kůže. Dav opilců a křik barů. Játra ještě nemají dost, popíjíme na malém zaprášeném balkónku, bude svítat, víno, je mi trochu nevolno. Vtipkuje, já se směju, zapalujeme jednu cigaretu za druhou. Plíce jsou přesycené a kdyby mohly, tak zvrací nikotin, ruka ale musí cosi držet, to ruka je závislá. V uších mi ještě duní basy, rozvrzaná odřená židle. Mumlám něco, jakože se musím osprchovat. Chci vodu, chci se očistit od dlouhého prochlastaného dne. Milosrdně mě odtahuje do sprchového koutu. Vlažná voda, potřebuji ledovou, jinak budu zvracet. Možná omdlím. Možná už ztrácím vědomí, před zrakem dobrovolná tma. Nedokážu si ani vmáčknout sprchový gel do chvějící se dlaně. Kymácím se jako lípa v bouřce. On není tak opilý, je fikaný, využívá mé momentální lhostejnosti. Svlíká se a vmáčkne se pod vlažný proud, říká, že mi pomůže. Myje mi hlavu, zavírám oči před valící se pěnou, nemám sílu ji odstranit z malátného obličeje. Zase ten pomalý stroj, jenž řídí mou koordinaci, která je ta tam. Objímám jeho ramena, dělala jsem to už stokrát, ale poprvé jsou nahá a mokrá. Cosi mi šeptá do ucha, dlouho, snad nějaký příběh, nevnímám, už jsem jinde, zase jinde, už dlouho, celou noc, chci spát.     
  Ráno, deset pryč, příšerně vypražený byt. Je mi mdlo. Napuchlá víčka, kůže mi snad zežloutla. Okno. Tma. Nesnažím se vzpomínat, mám ticho před zrakem a v hlavě tříštící talíře. Leží vedle mně. Jsme nazí. Proč, sakra?! Je mi zle, musím utíkat. Neodvažuji se ani ptát na podrobnosti, on je však nadmíru spokojen, nabízí se, že skočí do pekárny. Přemýšlí… „Do háje, vždyť je středa! Musím do školy!“ ječím a v hlavě se mi pořád točí mozek. Spánky pulsují. S prázdným žaludkem vybíhám z bytu.
  Při loučení taktně podotknul, že ze mě táhne, jak ze stoleté Vodky. Táhne, cítím ten alkohol v pórech, v kůži, v krvi, v dechu, místo hlavy kus vlhkého betonu. Po zničujících hodinách mě čekal před školou, usmíval se, byl tak šťastný, chce víc, ale já neumím dát víc.

    Po nějaké době, možná roce proměnlivého času, jsme se ocitli zase v mé posteli. Seděl v kožené bundě, nacucané chlastem a nikotinem. Byla to už doba mé kuřácké abstinence? Je to možné, nepamatuji si přesně. Mírně opilá s mokrými vlasy, v pyžamu, jsem ve světle tiché televize pozorovala tu postavu, jak srkala hořké víno ze skleničky Jack Daniels.
Byl to melancholik, romantik, silný kuřák s modrýma očima, tak planýma, vodníma.
   Plakal. Byl to zvláštní pláč, doprovázený nesmyslným a popíravým kroucením hlavy, doprovázený absurdním smíchem. Plakal.
   Dopil víno a otočil se ke mně. Měl tak světlá víčka, drobnou bradu a postpubertální barvu hlasu. Rocker duší, sexpistolské názory v barvě sarkasmu, malý muž s velkým psem. Na mé posteli, tmavé ponožky, jeho shrbený obrys blikal v rytmu TV.
  Náš vztah se změnil. Chlastalo se z žalu.

    V ostravském podhradí, noc, koncert bez lupenů, jakási funky kapela, nesnáším funky, ale bavím se dobře. Nebe se protrhlo a na naše hlavy lil déšť. Stál vedle mně. Cigarety nám zhasly, už to byly jen povadlé mokvavé tyčinky. Skákali jsme a bláto kolem stříkalo, objevily se deštníky a zaclonily výhled na podium, což nevadilo. Nacucaní vodou, potem a alkoholem. V dalším okamžiku jsme strkali drobné do jookeboxu a v opileckém klimbání se snažili najít tu správnou rockovou odrhovačku. Náš taneček musel působit opravdu směšně a zoufale. Tu noc si nepamatuji. Bylo hodně chlastu.
     Na balkóně si otevřel Fernet. Srkal, přidala jsem se. Bylo mi tupě špatně, ale nemohla jsem přestat. Nechtěla jsem. Jsme mokří, oblečení na nás jen visí, pod nohama louže. Je teplo. Vzduch smrdí mastnotou jako obvykle, jen v noci je smrad o něco intenzivnější. Už se na mě dívá málokdy. Nemůže snad? Nemohl. Nechtěl. Štval mě jeho přístup. Poslední lok. Beze slov. Nějak se to mění. Tmavé okno. Zavřené snad navěky.

zpět