Soud

Vylezla jsem na zahradu v bačkorách, poněvadž už pohled z okna oblažoval jarní aurou, sic počátek února svrběl datum.
Pes se prosmýkl mezi nohama, odnudlil se k prvnímu hovnu na unaveném trávníku.
  „Tulino! Nesmíš!“ zvolám ze zvyku a v okamžiku si uvědomím stupidnost onoho rozkazu, vždyť já nemám absolutně žádné právo poučovat svého psa, ke kterému hovnu čuchat smí…
Myšlenky jsem vytlačila manuální prací, shýbala jsem hřbet a hmatala po mrtvých větvích.  

     Stojím, prostrčila jsem hlavu skrz pokoj oknem, oči zavřené, vidím sytě růžovou. Slyším pípání mikrovlnky, kohouta, šum aut, lidskou práci, cítím vůni lidské práce.
Na malou chvilku jsem demonstrovala mysl a povinnosti. 
Vždyť teď už na ničem nezáleží…
Promenáda dětství mi byla zamítnuta. 
A uzřela jsem slečnu válcovitou s umělohmotným obličejem a růžovým páskem, bílými kozačkami a taškou plnou toaleťáků, jak hopská v rytmu s tuky, ústa mírně pootevřená, dokonalost tuposti.
Jako prázdná vyčpělá plechovka s trusem na dně. 

     Prudce se setmělo, Bůh zastínil Moravskoslezský kraj bůhví jakou částí svého mocného těla. 
Čekala jsem. Před tím se objevil jenom jeden voják a přikázal mi, abych si strčila cosi do kapsy.
Už zase, pomatuji si, že se mi to jednou zdálo…sen.
V okamžiku prozření se probouzím. Po velmi odmlklé době se chci znovu vrátit do snu.
V televizi běží zjevně vtipná reklama. Chvíli přemýšlím nad snem, dělám si kakao. 
Slyším reklamu na jogurty Dobrá máma, jsou pěkně hnusné.
Slyším výtky ostatních, hádají se kolem mně a neví, co chtějí.  

     Pohupovala jsem se v tramvaji jako panák, vzpomněla jsem si na Hrabalovu metaforu, v níž přirovnal člověka, drže se za poutko v tramvaji k oběšenci.
Ranní cestování mi nevadilo, což bylo neobvyklé, měla jsem dost času na přemýšlení, nemusela jsem mluvit.
Lid chroptěl a potahoval hleny k mozkům, kypěl v sedačkách.
Snad jen touha dostat se dál mě vysvobozovala z pout zapšklosti.
Jedu na soud. Snažím se představit si, jak bude probíhat, zda-li pak budou obezřetně chápaví. Zda-li pak to svedu na všemocné umění.
Tramvaj zastavila a nastoupil duch kohosi známého. Chytl se za poutko a naklonil se ke mně. Pak koukl z okna, trochu se shýbaje, a pravil: „Stejně máme docela nudný život.“ 
Zamyslela jsem se. Čekala jsem snad víc?
Odešel. 
Elektronický hlas oznámil jméno mé zastávky, vystoupila jsem do davu a začalo sněžit.  

     Dveře byly masité, avšak u institucí tohoto druhu je to očividné. Vzbuzují respekt. 
Protlačila jsem se a zvedl se mi žaludek, s jehož pohybem přišla i první pochybnost.
Jdu na soud. Odsoudí mě? 
V místnosti zel chlad a pot. Soudce na mě lhostejně hleděl.
  „Posaďte se,“ rozkázal a mžoural do papírů.
  „Nemáte žádného obhájce?“ zeptal se a pozvedl chlupy nad okem.
  „Ne, proč bych měla?“ 
Pousměje se. Jakoby mě drtil zuby a moje končetiny mu lezly skrz škvíry a dřely dásně jako parodontózní červ.
  „Nemáte obhájce, to je vaše rozhodnutí. Tak nám řekněte…“ odmlčel se a koukl na mě zpříma.
  „Proč jste rozbila to okno?“
Chtělo se mi smát, ale v duchu jsem se bičovala, teď nebyla vhodná chvíle nechat procitnout nefalšované dojetí oné události, směšné, ale smrtelně vážné, jako jejich tváře.
Jsem u soudu.
  „Měla jsem vztek.“
V hlase mám drzost, ráda bych ji setřásla, ale koneckonců je lepší než nesmělost a provinilost.
  „Vztek?! Vy si myslíte, že ničit školní majetek je jen tak pro legraci?“ zahřměl soudce.
Hnul mi žlučí, srdce mi poskočilo, přivřela jsem oči a snažila se udusit vlnu… „Ještě jednou použiješ slovo legrace, tak tě zabiju!“ prodralo se mi skrz zuby.
Soud ztichl, zazněl pouze jeden hlasitý nádech, který zůstal v plicích.
  „Co prosím?“ soudce si udržoval klidnou tvář.
Zalitovala jsem své zbrklosti! Doufala jsem, že ta myšlenka zůstane jen mezi mnou a mým mozkem. Proč se do toho pletla ústa a hlasivky?!
  „Slyšel jste,“ už tuším verdikt, a tak se snažím své morální ponížení aspoň utlumit.
  „Je psychicky labilní, pane soudce,“ zvolal kdosi z přísedících.
  „Vidím. Takže, ještě jednou, proč jste jednala tak, jak jste jednala?“ soudci se uklidnil hlas.
Kroutím hlavou, připadám si, že sním. Proto si dám facku a místností zazní plesk!
Srdce mi buší, tělo dělá přirozené věci, ale mozek řve, když mé oči vidí zděšené reakce přítomných.
  „Ještě jednou se omlouvám za své jednání, i když jsem byla zcela při smyslech, vědoma si každého pohybu svého těla. Jednoduše mě popadl vztek, proto jsem udeřila pěstí do okna.
Samozřejmě škodu nahradím v plné výši,“ promlouvám, ale bojím se, kdo ve mně vykřikne první.
Ticho. 
  „Vzhledem k vaši neřiditelné psychice vás odsuzuji k dvouměsíčnímu pobytu v psychiatrickém ústavu v Bohnicích. Bude to jen pro vaše dobro.“
Soudce si odkašlal a tím dal najevo, že soud je u konce. Práskl kladivem a mně ve stejný okamžik praskla lebka.
Silné škubnutí mi zastřelo zrak, jen teplý potok krve nezadržitelně pokračoval i skrze mé protesty.
  „Ale…“ otevřela jsem ústa, do kterých se vkradla krev.
  „Vše, cokoliv řeknete, nebudeme brát v potaz, popřípadě to použijeme proti vám!!!“ ozval se soudce naposledy i s kladivem, které mě uvedlo do bezvědomí.    

     Vedli mě chodbou a já jsem zjistila, že síla slova je sebevražedná zbraň.

zpět