Spisovatel

  „Ignorante zasranej! Podívej, cos provedl! Ty hovado!“ řve, tepny našponované, oči vytřeštěné, groteska z nebe.
  „Na co čumíš, sakra, něco dělej, ty idiote!!!“ hlas mu selhal, když koukal na svou roztrženou nohu a při tom cvakal zuby a cedil skrz ně svou krev.
  „Ty pojebanej dobytku! Dělej něco! NĚCO!!!“ že by byl nepříčetný? Pomyslí si ten druhý, neraněný, nějaký člověk, jenž figuruje v jakési zápletce, která, dle pisatele tohoto literárního exkrementu, bude jen dalším výkřikem do tmy, do světla, do šera, do Podlí, do prdele.
Pisatel se představuje ve třetí osobě. Je duševně narušen.
Choulí se na sedačce s nohama zkříženýma a rodí děj.
V placentě se válí prozatím dvě postavy, dva muži. Praktické. Dva muži můžou být buďto homosexuálové nebo se můžou bytostně nenávidět. Tihle jsou si lhostejní. Bohužel se potřebují.
A pisatel, tvořitel, Bůh, koukl na slova a nezapochyboval.
Nepochybuje. Nač? Roztrhal papír a začal znovu.
  „Nenávidím nenáviděné, Tebe, tebe nenávidím!“ kousl se do rtu.
Může se označit za spisovatele? Ach, to je vysoký titul. Umělec. Hudebník. Malíř. Co jsi, kdo jsi?
Já! Já jsem spisovatel, umělec, malíř, génius! Já! A všechny vás roztrhám na cucky!
Ne, nezapomeň, že city jsou chatrné, nedávej je najevo tak okatě.
Ztrapníš se, ponížíš, vyčerpáš, znásilníš. Naostři je. A ŘEŽ!
  Spisovatel se zamyslel nad svou schopností, možností volby slova. Zvolil slovo nenáviděné, slovo idiot a slovo zasranej. Nepochybuje o pravdivosti těch slov, proto je použil. Jsou dokonalá. Každé slovo je svatá vzácnost hmotného tónu.
Spisovatel se protáhnul a vydal sten v podobě vrzání dveří. Je si vědom své moci.
Přemýšlí, komu by slovem ještě ublížil. Koho by zesměšnil, zabil, komu by vyznal vlhký cit.
Rozhlíží se po svém pokojíku. Knihy. Jak je miluje. Léky. Papírové zatuchlé opatlané léky. Zamyslel se, zavřel oči a začal cvakat písmenka na vyhřáté klávesnici.

   V noci mi pálil úplněk do obličeje, rozsvítil celou oblohu. I dnes je temno, jsem doma sama. Já a pes. A rybičky a příležitostný hmyz. Jsme sami a těžce se samotou nakládáme. Jsme smutní. Snažíme se uklízet, hrabat listí, sbírat nahnilá jablka, sekat trávník, uvařit si jídlo, zapnout televizní kulisu a nebát se.
Tichý dům. Tak prázdný. Celý den jen usilovně přemýšlet, co užitečného dělat, vyhnout se tak paralýze. Vyhnout se řvaní ticha.
Čekáme, až se dům zase zaplní hlasy a vůní a bordelem.
Vše je tak čisté, mrtvé…
Na nikoho nečekat. Jen bdít a pak spát. Nějak ten den strávit.
Pes zavrtí ocasem pokaždé, když projede auto.
Pár minut jsem jezdila s autíčkem na ovládání. Z obýváku do koupelny přes chodbu. Několikrát. Tam a zpět. Tam a zpět. Pak kolem jídelního stolu a pod židlemi.
Krásní ptáčci. Sama jsem si hodiny hrávala. Už to neumím.
Můžu si postavit něco z lega!
Zoufalost, sentimentální zoufalost.
Kniho, vcucni mě! Pes kňučí. Bojí se čehosi, co já nevidím.
Mrtvé duše si razí cestu skrz zdi.
Lidi mají šestý smysl zakrnělý, ale mají ho, díky mému božskému Já.
Zkusím to lego…  
Velká těžká chrastivá krabice. Vybírala jsem slepené kostky, panáčky bez hlav a nohou, míšenec Bradavic s vesmírnou lodí, autoopravnou a rytíři.
Počala jsem stavět cosi nepraktického. Uchopila dva panáčky, Brumbála a Rona a povyměnovala jim vlasy a vousy. Zkusila jsem si i hlasitý mono-dialog mezi postavičkami. Zabylo mi uzounko.
  "Zhyň, ty kurvo! AVADA KEDAVRA!!!"
Bolestivé. Sklidila jsem kostky, zachrastily.
Rozsvěcuji temné pokoje, zase zhasínám, hledám si teplé útočiště v obýváku.

Ten pes slyší všechno neslyšitelné. Střihne ušima, napřímí krk jako slepice a nedýchá.
Čekáme na večer, přišel. Čekáme na spánek a pak na ráno.
Nedivím se, že se věší. Ti všichni. Nemůžeme žít sami. Nemůžeme žít pro sebe.
Zhyň, kurvo.

    Prší, kape, tiše, ale jejich zvuk zaměstnal celou oblohu a půdu a střechy. Zvuk kapek. Na toho mrtvého ptáka kape taky.
Měla bych ho odklidit, než se začne schizofrenně rozkládat.
Vypadal jako ten první, co si zlomil vaz. Nožky trčí k šedému vlhkému mlíku, peří tak nacucané deštěm. Co když žije?
Omráčil se, znehybněl, ale žije, mrzne, umírá, nepíská.
Během dne jsem o něj několikrát zavadila pohledem. Tuhnul. Moknul. Jednou se jeho těhotného břicha dotkla vosa. Pár much, když na chvilku přestalo kapat z temna.
Lenivě šumí za oknem, je mi zima. Pes ve tvaru hovínka klín mi hřeje, promluví žaludkem a dechem. Kapky přidaly.
Rybky se umějí koukat, dívají se na televizi. Velmi pečlivě, dívají se na náš příběh, obývákový příběh.
Rozkapalo se hlučně.
Vidina mraku bílého jako ve Springfieldu. Zvuk, ještě něco šumělo dole, bublinky v akváriu s hledícími rybkami.
Pochovat toho velkého ptáka k tomu prvnímu.
Byl poset kytkami. Kytky se zřejmě scvrkly a uschly mezi ohlodanými kůstkami a oschlým peřím.
Ještě jeden zvuk. Co je to? Vychází ze zdi.
Čí to byl žaludek?
Banánové rybičky zhasly obrazovku. Asi by má hlava padla na povel do měkké klávesnice. Ale co Raskolnikov? A Čičikov?
A co já?
Dokonce jsem si ostříhala hrací nehty. Oběť. A možná k ničemu. Zjevně. Tak – slovo loučení. Kdekoliv.
Tak jo, Tak čau, Tak zatím, Tak se měj, Tak zítra, Tak já jdu, Tak si naser, tak..
  Porušila polohu hovínka a zaujala pozici nudle. Jezevčík.
Magický čas – 22:33
Nepřehánějme těšení. Posilujeme zklamání. Únava mi zatemňuje mysl, žvaním, plácám, hrabu hnůj, melu belu, a hle! Co je to bela?

   Spisovatel přestal psát. Zkoumal minulost. Jak city chabnou. Jako neprocvičované svaly.
Pokáral se, neměl by psát pravdivě. Jen pomoci lži se dohrabeme pravdy, jak pravil skrz ústa své literární postavy Dostojevskij.
Spisovatel se zamyslel nad spoustou napsaných slov, porodil je. A ony pořád žijí.
Kdo se o ně stará? On už je nechce, ve většině případů se jich zříká. Stydí se za ně.
Už mu byla vytknuta jeho slabomyslnost a sebetrýznivost a sebepodceňování.
Musí se tomu usmát. On se přece tak rád trápí. Září, jeho ústa září.
Zbožňuje slepost druhých analyzátorů. Tak se jim usmívá. Ale nač je vyvádět z omylů.
Kousnul se do rtu, dělá to ojediněle, pokaždé s velkým uvědoměním si.
Mohl by vytvořit poutavý příběh s množstvím štíhlých mimozemšťanů.
Ještě nemůže. Jen rodí slova, nechává je samotná, uválená, odhalená, nicotná a zranitelná.
Prsty se dotkly klávesnice.

  „Teče ti sopel z oka.“
  „To není sopel, to je slza, vole!“
  „Aha, proč pláčeš?“
  „Sakra, teď mi teče sopel i z nosu. Nemáš kapesník?“
  „Máš rukáv.“
  „Ano, ztvrdlej.“
  „Tak proč tedy pláčeš?“
  „Asi umírám.“
  „Cože?! Jak to poznáš?“
  „Všechno mě bolí. A svět je úzký, nechce mě tady.“
  „To je blbost.“
  „Už to nejde. Nejde. Nefunguje.“
  „Co nejde? Žít?“
  „Přesně tak. A teď mě omluv, musím si zařídit…“
  „A jak to uděláš?“
  „Žiletkou. Nevadí mi to. Ostatní způsoby jsou morbidní.“
  „Aha. To je fakt. Žiletka je velice frekventovaná.“
  „Ano, to je. Je to filmové, vana, krvavá lázeň...“
  „Je to vzrušující, bavit se s troskou.“
  „Co?“
  „Počkej, ještě nechoď, kam jdeš? Můžu jít s tebou?“
  „Jdu zkusit žít a ty jdi do prdele!“

     Ťukání utichlo. Spisovatel zakroutil hlavou. Plácá. Jak ho to vzrušuje. Moc slova.
Četl o četných sebevražedných pokusech a pokaždé jej zarazil způsob provedení.
Muž se upálil. Vyšel z restaurace, polil se benzínem a škrtl zapalovačem.
Chladnokrevný...pomyslel si. Jak necitelné vůči svému tělu. Tělo.
Rozcvakal na klávesnici další myšlenku.

   Pes se hnal, netuše kam, spokojen, ale se smutkem.
Možná umře tady na cestě. Pse, nekoukej se.

Přečetl si napsaná slova, spisovatel. Jak je ta bolest fádní, jak slova totožná vždy jsou! Jak je ta bolest směšně popsatelná. Zavrtěl hlavou a zakázal si další téma.
Naše životy jsou jen témata do knih a scénářů. V opačných případech si jich nikdo nevšimne.

zpět