Ei

Ufo

"Most - Dvě skupiny Mostečanů pozorovali ve středu v 17 hodin nezávisle na sobě letící objekt, jehož původ si nedokázali vysvětlit. Deník má z různých částí města dvě písemné svědecké výpovědi, které se v popisu shodují."

"Mimozemské civilizace jsou pozorovány odnepaměti a v dávné minulosti byli údajní mimozemšťané považováni hlavně za bohy či jejich posly. Novodobá historie pozorování neidentifikovatelných létajících objektů známých pod zkratkou UFO (Unidentified Flying Objects) se začala psát ve 40. letech minulého století. Před 60 lety, 24. června 1947, spatřil americký pilot Kenneth Arnold nad Kaskádovým pohořím devět podivných letících objektů, které popsal jako "talířky, které hodíte přes vodní hladinu". Ani Arnold tehdy netušil, že se právě zrodil výraz létající talíř."

ZÁPIS: 2006

-2006.00.00.01 AB - Praha 4 - Chodov NL dvě světla pravidelně kroužící kolem sebe.
-2006.01.00.01 FM - Žabeň NL modře svítící koule s výběžky.
-B - UFO z nedostatku informací neověřitelné, ale velmi podobné případu 2006.01.24.01
-2006.01.01.01 PH - Brtnice NL 6 oranžových bodů ve formaci, zmizely za mraky.
-B - UFO z nedostatku informací nelze vyloučit rozpadající se družici nebo meteor.
-2006.01.21.01 SM - Benecko NL žlutobílá koule pomalu letící na jih.
-2006.01.23.01 OT - Ostrava NL černý a zelený ovál nejprve na místě, pak pohyb a po zablýsknutí mizí.
-B - UFO z nedostatku informací málo informací, svědkem již dále neupřesněno.
-2006.01.24.01 CV - Chomutov DD lesklý objekt tvaru sudu se 4 nohama, zrychlující se let.
-B - UFO z nedostatku informací příliš stručný popis, svědek se s upřesněním již neozval.
-2006.03.14.01 BM - Brno - Nový Lískovec DD podivné letadlo, které se zastavilo v letu, couvlo a pak vystřelilo rychle vpřed.
-B - UFO z nedostatku informací nepodařilo se vyloučit možnost, že šlo o radiem řízený model letadla.
-2006.03.28.01 DC - Děčín NL přelet objektu podobného bezocasému letadlu s křídlem hustě lemovaným světly.
-B - UFO z nedostatku informací málo informací, svědek se již neozval.
-2006.04.10.01 LN - Koštice NL letící světelný bod, náhle změnil směr, pak zhasl.
-B - UFO z nedostatku informací civilní letadlo vyloučeno, mohlo však jít o malý letoun nebo o ptáka osvětleného zespodu veřejným osvětlením.
-2006.06.19.01 CB - České Budějovice NL rychlý průlet trojice a poté 7 sv.bodů ve formaci V

Koukám na žlutou zeď, jsem znechucená sama sebou. Ta tradičnost mě ohmatává nestydatě. Suše si mnu obličej a poslouchám šum ticha.
Když moje nohy šoupaly mokrou cestou, myšlenky se předbíhaly, jako lidi na tramvajové zastávce.
Na hlavě jsem měla naraženou čepku, ta čelila neviditelným vločkám.
Zvedla se ve mně vlna hnusu. Úpěnlivost, s jakou přistupuji k nim, je marnivě lenivá, ale hlasitá a o to provokativnější.
Nedostalo se mi té úcty otevřít zobák a pravit slova.
Jak pracné bylo sundat páchnoucí omítku!
Probudila jsem se a nepamatovala jsem si nic.

Když už přemýšlení nešlo vydržet a bolelo mě, vzhlédla jsem k nebi, protože mi to kdosi přikázal.
Uzřela jsem několik různých létajících talířů… asi šest.
Ufouni byli tak rychlí, že nebylo možné uvědomit si jejich vzhled, jakoby se dokonce snažili zakódovat smysl lidského optického vnímání.
Byla to v prvé řadě rychlost, s jakou se míhaly lodě na nebi.

Byla jsem přesvědčená.
Kolem se potloukali lidé, proto jsem je zatahala za rukávy a nařídila jim, aby se podívali nahoru.
Byla to pro mě čest.
Pořád se předváděli…lítali docela svižně, přetrhli tok mých myšlenek a ochromili můj výraz nevěřícnou tupostí.
„Vidíte, jsem vám říkala, že existují,“ nevím, proč jsem řekla tak směšnou větu. Tak neuctivou a nehodnou jejich bytostné existenci, v níž lidstvo nikdy zcela neuvěří.
Byla to hloupá věta, ukazovací, tak by to řeklo dítě.
Já jsem vám to říkala… heč heč.
Při tom se dmout hrdostí, že právě ono přesvědčení o jejich existenci nebylo nikdy zpochybněno a zastřeno.
Proto to všechno.
Lidé se začali bát, nábožensky zfanatizovaní doufali v konec světa, ozvaly se sirény a setmělo se.
Jelikož všichni začali pobíhat, zrychlila jsem krok, Ufouni zmizeli.
Okolí ztichlo jako anorektický žaludek pln vaty.

Mrzelo mě to, tak prchavé. Zmizeli!
Kolem svištěly kulky, tendence sehnout se k zemi a plazit se jako voják či bazilišek se ztratily jako vítr a všichni ptáci, kteří utvářeli podvědomě uspokojující atmosféru.
Konec světa? Odmítla jsem tu hloupost. Neodmítla jsem však variantu jaderného ničení. Kousek ode mě spadly dva mrakodrapy, podobné dvojčatům. Neskolilo je však letadlo, ale jednoduchý jeřáb.
Tak jsem počítala vteřiny, velice pomalu a velice krátkou dobu, jako před bouřkou.
Všichni utíkali na autobus, ale v takové prdeli autobusy nejezdí. A uvědomme si, jestliže nastává předpokládaný konec světa, tím tuplem ne!

Procházela jsem se a kontrolovala oblohu, co kdyby se objevili… Vzpomněla jsem si! Z ničeho nic! Určitě mi vymazali paměť, poněvadž se ta událost v mé hlavě právě odehrála poprvé jako premiérový film.
Vyfotila jsem je! Vyfotila jsem UFO! Ty jejich vydesignované talíře! Z čeho je vyrábějí? Jak vůbec vypadaj jejich továrny, pochybuju, že mají pásovou výrobu.
K dispozici jsem měla pouze mobil, fotka byla nerozeznatelná, jedna šedá šmouha.
I přesto to byl nezvratný důkaz.

Sedím a pořád civím na zeď, říkala jsem si, že to jednou přestane, že všechno jednou přestane.
Moje zeď…není moje, kdosi ji postavil, kdosi se potil, ale nepotil se dostatečně, poněvadž je křivá.
Ta zeď.
Hnus mi teče i z výrazu. Debatovali. Neposlouchala jsem.
Přerývavě jsem dýchala a sledovala oranžovou barvu, jež se mi rozlila po sítnici.

Když jsem otevřela oči, seděla jsem na posteli, shrbená, hledíc na své pruhované ponožky, čekala jsem dlouho, nehnutě.
Když mi čekání přišlo stereotypní, znovu jsem vykoukla z okna, zda-li pak neuzřím jakýsi létající předmět.
Voda mi kapala po bradě v pravidelném intervalu.
Před tím mě napadala pravá slova, vybledla za tu dobu a ztratila význam.
Skeptické poznatky se vtěstnaly do těla upadajícího v mdloby na tvrdý chodník.
A jsou chvíle, kdy se bojím slov, kdy se bojím slova užívat a nevěřím jim.
Seděla jsem naproti a on mi vyprávěl příběh svého kamaráda.
Vyskočil z okna, zhrzen každodenní ponižující šikanou.
Jediné, co do dopisu na rozloučenou napsal, byla jména jeho mučitelů.
A já jsem prozřela. Onen sebevražedný stav byl jednoduchý. Vše kolem se utlumí, jako stav mikrospánku, kdy spíme i nespíme.
Jeho mysl se soustředila na jednu věc, oproštěna od zbytečností (následky skoku, truchlící rodina, rozdrcené tělo, smrt…).
Kolik vteřin mu trvalo, než se odhodlal skočit? A ví snad člověk ve rozhodném stavu se natrvalo zničit něco víc?
Rázné rozhodnutí mě naplnilo chutí cosi dělat.
Přišla mi sms. „Chci si te nafotit nahou a pak u toho onanovat.“
Docela mě to zaskočilo, avšak s tradičností jsem počítala.
Po chvíli se veškerá komunikace s lidmi vytratila.
Koberec potřeboval vysát, vysavač potřeboval vyměnit pytlík.
„Ztrácím se v ději,“ znělo mi v hlavě, kdosi to říkal.
Když jsme seděli na lavičce, pravil svou scenérii, že ke každému vajglu na chodníku se váže příběh, příběhy se prolínají, životy se prolínají, tak jako se potkal vajgl s vajglem.
„Ano, tohle by se mohlo pouze natočit jako film. Jinak by to nemělo smysl,“ pronesla jsem váhavě.

Když tramvaj odjela, zvedla jsem se a s krabicí cereálií chřastila cestou a přemýšlela o protijdoucích lidech. Zjevil se starý vysoký muž s dlouhými bílými vlasy a brejlemi, které z něj dělaly spíše slepce. Ale jeho osobnost se nesla s kontrastem ošoupaných kalhot, byl to Brumbálosvký typ.
Teplé počasí mě uklidnilo, nemusela jsem mít na hlavě naraženou čepku.

Slovo se uzavřelo do závorek, zní teď jen jako myšlenka. Otevřela jsem další krabici mlíka, aniž bych dopila to staré. Cereální minikoblihy zakřupaly.
V odhlučněné televizi hraje zbytečný fotbal.
Upocené hvězdy, jež neznám, přetahují trička přes hlavy a setrvávají v pozérské pozici, dokud blesky fotoaparátů nepřestanou cvakat. Podle odezírání ze rtů soudím, že se jedná o Čechy, jeden zjevně pravil „pičo! co děláš!“

Mé cesty se pohybují od tramvaje k tramvaji, mnohdy mám chuť jít pěšky, tím lidský střet omezit pouze na protijdoucí či předbíhající.
Musím uznat, že mimozemšťané mají styl a vkus!
Prohlížela jsem si známé obrazce v obilí, je jich tolika druhů, ať se jedná o plagiáty či ne, díla skvostná to jsou!
Z klasického kruhu přešli k podivným hvězdicím, vločkám, šachovnicím!
Mimozemšťané jsou jediní lidé, jenž využívají sto procent svého mozku. Vesele si telepatí, teleportují… hrají si s časem! Toť ráj!
Je možnost, že jsme to my z budoucnosti.
Je to hezká představa, znamená to, že jsme totálně zdestruovali naši zemi a museli se přizpůsobit životu ve vesmíru.
Hloupost. My jsme my. Lepší a dokonalejší už nebudeme. FBI a CIA se o to stará.

Vše je v rovnováze. A jelikož nevěřím lidstvu, silně věřím v paranormální jevy. Je to logická záležitost.
Praktická taktéž. Je to samozřejmost. Ale je plachá a děsivá. Světla zhasla.

Vzbudila jsem se s těžkým pocitem, jako by mi kdosi udělal další zářez porážky na zápěstí.
Čekala jsem, až se rozední a vylezou obrysy betonových baráků.
Vzpomněla jsem si na ženu, kterou zavřeli do Bohnic.
Věznila policistu, rvala do něj Neurol celou noc. Pak jsem si uvědomila, že mi není dobře. Zvřela jsem oči a čekala. Ráno nikdy nejím, žaludek není zvyklý, kouká na mě včelka z Cheerios. /Křupavé obilné kroužky s medem a mandlemi/ čtu, kdybych věděla, že tam jsou mandle, přistupovala bych k tomu jinak – nejedla bych to.

Na kousek papíru jsem napsala minibáseň.

Chci Tě mačkat,
Chci Tě svlíkat,
I můj kyslík
Můžeš dýchat.

„BĚŽ!“ zařval mi do obličeje nějakej chlap a já jsem vyskočila z postele. Tělo jsem si v pololeže podpírala roztřesenýma rukama. Digitální čas mi ukázal 3:04. Nechtělo se mi přemýšlet o snu, vstala jsem a šouravým krokem opustila pokoj. Chvíli jsem pozorovala odraz v zrcadle. Pak jsem koukla na zubní kartáček. Hmátla jsem po něm, nehodlala jsem dále spát. Srdce mi poskočilo, na ruce se mi zjevil ornament jizev, malých korálků esovitého tvaru…
„Sakra!“ zašeptala jsem. Chvíli jsem nedýchala, přejela jsem po jizvách prsty, žádná bolest.
Začala jsem ze sebe strhávat tričko a trenýrky na spaní.
Další jizvy se objevily u kotníků, na zádech, na krku.
"Vypadám jako potetovaná ufounská kurva!"

Sedla jsem si na okraj postele a snažila si vzpomenout. Vše bylo prázdné, v hlavě ale bylo všechno.
Vzpomněla jsem si na Homera Simpsona, unášeli ho mimozemšťané, zvedali jej pomocí světelného paprsku do talíře, byl tak těžkej, že museli k vyzvednutí použít paprsky dva.
Pak mé vzpomínky zabruslily k South Parku, v němž Erica Cartmena unesli taktéž mimozemšťané a provedli mu anální sondu. Nikdo mu nevěřil, dokud z jeho prdele nevyrostla dvaceti-stopá satelitní věž.
A moje jizvy? Usmála jsem se a přistoupila k balkónu.

„To je hloupost…“ říká Kohout.
„Proč myslíš? Co ti nedává smysl?“ ptám se klidně, ale v nitru se měním v lávu.
„Tohle nejde… Tohle se odehrává jen ve filmech. Kašli na to,“ uzavřel debatu Kohout.
„Jsi jen hloupá slepice,“ dodala jsem a odešla do školy.

Škola zela mrtvě, bezduše, vycucaně, omšele.
Sedla jsem si do rozvrzaného zeleného křesla v ateliéru, pocítila jsem nervozitu.
Přišla Kráva.
„Jé, ty jsi tady, supr! Jak se máš?“ pravila a přisedla si ke mně.
„Skvěle, jako vždy.“
„Už jsi přemýšlela nad tím tématem?“ Kráva je vždy neodbytná.
„Přemýšlím nad tím každý den a trhá mi to žíly, podívej,“ vyhrnu si rukávy a Kráva zaostří na esovité jizvy, vyvalí oči, avšak předstírá, že si ničeho nevšimla.
Grimasa se jí změnila k nepoznání, místo nadšené ulízanosti se rýsuje strach a odstup, jako by probíhal rok 42 a já měla židovskou hvězdu.
„Líbí se ti to? Můžu ti to udělat taky, jestli budeš chtít…“ usměju se na ni. Zvedla se a hlas se jí nepatrně zachvěl snad znechucením.
„Ne, díky, jsi hodná,“ zavřela dveře.
Praštila jsem dlaněmi do kolen a popadla zaschlý plochý štětec, hodila jím do tichých dveří. Nestačilo to.
Zaostřila jsem na láhev vína, jež sloužilo k ještě silnějšímu otupění tupců.
Pětisté padesáté druhé uvědomění si, že to tady nemá smysl.
Na okraj nástěnky jsem přiškrábla tužkou další malou čárku.

„Ztrácím se v ději, o co ti vlastně jde, co chceš světu říct?“ Kohout dorazil a usedl po mé levici.
Mlčím.
„Tak mi to vysvětli, co tím chceš říct?“ pokračuje ve svém Kohout.
„Já to říkám, všechno to říkám stupidně jasně,“ pronáším potichu, padla na mne únava z neschopných otázek.
Kohout čumí.
Mlčím.
"Jen blbci hledají v jednoduché a jasné větě jiné niterné interpretace," dokončím.
Usrkne kávy z automatu a hledí na mě.
„Včera mě asi unesli mimozemšťani,“ pravím a prohlížím si prsty.
Nevidím mu do opeřené tváře, ale slyším absurdní výsměch.
„Jo, o tom jsme se už bavili, nechme toho divadla.“
„Kdysi mi to bylo líto, bylo mi moc líto, že mi nerozumíte. Pak mi došlo, že jste všichni zbyteční, že mi překážíte,“ promluvím pomalu.
Kohout otevřel zobák, aby zaprotestoval tradičním kokrháním.

Šla jsem do bytu rychlým krokem, opětovně kličkovala mezi lidmi. Tramvaj přistavila k nástupnímu můstku a já si suše cvakla lístek.
Mozek mi bolestně pulzoval, lidé kolem se netradičně hlasitě vybavovali, kdosi zakřičel. Otočila jsem hlavu, ústa cestujících byla zaklapnutá a výrazy vysochané.
Upnula jsem se k žluté tyčce a nasála se pohledem na zaprasená okna.
Divné. Opět se hlasitě překřikovali.
„Musím ještě nakoupit… jo, musím to maso… no,“ ten hlas byl tak vzdálený a jakoby neměl žádného posluchače.
Kdo tedy naslouchá?
„Už mě to sere, já vždycky musím stát, svině!“
Hlas jakéhosi muže.
„Musím na záchod, musím se vychcat! Měl jsem se vychcat doma!“ tento hlas zněl naléhavě a zněl v hlavě nějakého teenagera. V hlavě?!
Otočila jsem se ještě jednou a prohlídla si cestující, někteří mi pohled opětovali dosti popuzeně.
Stará paní s taškou Tesco štěkla: „Nečum na mě!“
Neotevřela však ústa.
Sevřel se mi hrudník tepajícím strachem poznání.
Na další zastávce jsem vyskočila z tramvaje.
Do plic se mi vedral hustý večerní smog. Po dlouhé době jsem přiměla nohy k běhu.

Dar. Hladila jsem si jizvy na krku.
„V pravdivém světě není nic k smíchu,“ říkali.

Páv se skláněl nad mými obrazy a ostřil, přivíral víčka a šklebil se, pražen uměleckými posunky.
Vyslechla jsem napůl sytý monolog, jenž nepatřil mě a snažila se zaslechnout jeho myšlenky. Skončil. Mlčím. Koukám. Nadechnu se. Vydechnu. Zavřu oči. Otevřu. Koukám na něj. Zakroutím hlavou.
„Je mi to jasné,“ odcházím a zanechávám za sebou pouze špínu, jež setřásám z kotníků.
Na chodbě si otevřu okno, nakloním se a kouknu dolů.
„Strčte si ten dar někam!“ vyšlu myšlenku.

Došlo mi, byla to báseň:

Kdysi mi to bylo líto,
Že mi nerozumíte.
Pak mi došlo,
Že jste všichni zbyteční,
Že mi překážíte.

zpět