War War 3

Napsala jsem první odstavec a následně jej smazala zpětnou šipkou po označení textu. Nemůžu psát sci-fi stylem.
V hlavě se mi rýsoval pouze konec, prostředek mě nudil a začátek byl vůbec útrpný.
Posléze jsem napsala několik řádků – kriticky namířených proti dredům. Byly to jednoduché verše.
Nutím se…psát. Nutím se být lepší a lepší. Snažím se dokonce přemýšlet o ději! O zápletce! 
Snažím se být v dostatečném psacím rozpoložení zloby, hořkosti, úzkosti, temnoty, či nezdravého štěstí.
Snažím se.
Nechce se mi čekat, až mi někdo zaklepe na dveře.
Po čase, stráveném zabýváním se pouze mou osobou, jsem nabyla dojmu, že nerozeznám nudu od paralýzy. 
Na počátku všeho byla nuda – má první úvaha – z nudy se však vyklubala paralýza.
Na druhém počátku všech úvah byla paralýza, která pozvolně přešla do únavné nudy, mé tělo se přestalo hýbat, kapitulovalo nad urputně vynasnaženou paralýzou a počalo se pouze nudit, což v onen okamžik přineslo zlost, paralyzovanou zlost!
Na závěr krátké úvahy (jak to slovo nenávidím) se přikláním k třetímu řešení – konečnému řečení. Nuda a paralýza přicházejí spolu. Jsou jedno.  

     Palla mě pobavil tak upřímně, až jsem se zalekla, kolik  smíchu v sobě dusím.
Jeho vyprávění o sbírání psích hoven mi připomnělo domácnost u nás.
Můj pes sere povětšinu času do zorného úhlu pohledu (to je podle Pally ten nejhorší případ, poněvadž máte hovno pořád před očima, nedokážete jíst, vyloženě vás nutí k úklidu).
U nás se o hovna zakopává docela často. 
Tulinka se vyblila. Pozoruhodné blití psovo jest v okamžiku, když blije tuze – tuhou stravu v tuhém a pevném tvaru. Psí blití naštěstí nesmrdí.
Existují případy, kdy pes blije pouze žlutou vodu s pěnou.
Tulinka se vyblila v obýváku. Koukali jsme s tátou na televizi a předstírali jsme, že neslyšíme psovy hrdelní zvuky.
Naštěstí blití nebylo v zorném úhlu pohledu, bylo za gaučem.
Pes si lehnul a usnul.
Když šel táta kouřit, nemohl předstírat, protože do pevného blití šlápnul a zaklel. Ještě pravil „fuj!“.
Koukl se na mě a rozkázal: „Ukliď to!“
Na to já: „Ty to ukliď!“
„Proč já, je to tvůj pes! Ukliď to!“ ohradil se táta.
„Já to nebudu uklízet, ty to ukliď!“ bojovala jsem, i když v duchu jsem počítala s definitivní prohrou. Ještě zde však byla třetí možnost, a to počkat, až přijde mamka a uklidí to.
Do té doby předstírat.
Uklidila jsem to.  

    

POSTEL:
Ležím v posteli.
Únava odešla, myšlenky přišly. Sem tam kápne na okno studená voda ze sluncem odstrčeného nebe.

PSANÍ:
Snažím jsem se číst. Pak cosi psát. Vše marné. 

KOUSNUTÍ DO PRDELE:
Kolem 4 hodiny jsem si pohrála s Tulinkou. Útočily jsme na sebe.
Je to jezevec, dlouhá, nízká, chytrá a vysraná. 
Nedosáhla na mě, v mé povaze zela tuctová provokace, tudíž jsem na ni vystrčila zadek, ona mě do něj dvakrát štiplavě kousla.

 

NOC:
  Přemýšlím, co se mi bude dnes v noci zdát. Hororové sny mívám co týden. Nepříjemné sny několikrát za noc, hnusné sny každou noc, perverzní sny co 4 dny.
Odpolední sny jsou pouze vize do budoucna. Jsou natolik reálné, že mnohdy jednám podle toho, co se v nich odehrálo.
Nevím, někdy nevím, co je realita.

     Usínám. Tělo prodělalo trhnutí, tik, ránu. A propadlo se ještě hlouběji. Tělo jako mysl. 
Jsem v lese. Je to známý les, chodívala jsem tam denně. Je jiný. Je stejný. Prudký svah, na něm se rozkládá listí z podzimu. Snažím se pohybovat nehlučně.
Každý krok se nese i s ozvěnou.
Není to pouze křupání větviček. Je to lámání dřeva, suchého.
Na chvíli neslyším. 
Mám se otočit? Jako ve snech. Ve snech jsme loutky. Někdo nám tou hlavou prostě otočí.
Jdu dál. Stmívá se.
Mám strach, to je samozřejmé, ale mám i naději. Musím něco přinést. Něco důležitého.
Někdo míří pistolí. Z několika stran.
Jdu tiše, hlučně.
Nedokážu si vzpomenout, co nesu. Bojím se, že by to na mě poznali a vystřelili mi mozek z lebky. 
Nemůžu ani utíkat, nesmí pojmout podezření.
Z šera mě bolí zrak a oči se zavírají, jakoby je samotné řasy drásaly do krve. Jakoby se z malých žilek v bělmu staly ohnivé hadice stříkající kyselinu.
Vše zastřeno. Musím jít nehlučně. Zasrané listí. Je tak hlučné.
Nesu důležitou věc. Jakási slova.  

  „Je válka, to není sen,“ říká mi soused.
  „Ne,“ pravím nekompromisně, tuto větu automaticky mažu.
  „Je válka, třetí světová, Američani s Rusama to rozbalili,“ plácá se do zpoceného čela, má rádiovku a pupek, Pepa.
  „Ne, vy kecáte, lžete! Nevymýšlejte si, to není směšné!“ zakřičím trochu hystericky. „Podívej se kolem, používají jaderné střely!“ soused ukázal tlustým špinavým prstem.
  „Nebudu se dívat!“
  „Podívej se!“ zařval a zatřepal semnou jak s hadrem.
  „Nechte mě, vy vole, bolí mě oči!“ mnu si je, musí být zarudlé jako přezrálá rajčata.
  „Jdu…najdi svou rodinu a rychle odjeďte.“ 
Tlustá postava se vzdaluje, koukám na šmolkovaný svetr. 
Nad hlavou mi prolétla stíhačka, zem se zatřepala. 
Nikam nejdu, pomyslela jsem si. Mám tady dům a svůj pokojík. 
  „NIKAM NEJDU!“ zařvala jsem, pak se do mně zapíchl tupý strach prozření.
  „Zasraná válka…všechno jen komplikuje.“  

     Nemůžu se z toho lesa dostat. Je úzký. Vidím skrz obě strany, na nichž se pase louka. 
Ale já přeci musím rovně, musím po vyšlapané stezce. Pořád cosi svírám v kapse. 
Studený vítr mi úpí v uších, les šumí. Vždyť já vůbec neslyším vlastní kroky! 
Zrak mi oslepilo prudké světlo z baterky, skákalo společně s hlučnými kroky.
  „Ukaž nám kapsy!“ zařval kdosi a někdo mi zezadu vlepil políček.
Pak mi položili studenou hlaveň k tepně na krku a tlačili na ni, až se mi dělalo špatně od žaludku.
Světlo mě stále oslepuje.
  „Prohledejte ji kapsy!“ zařval jeden. Letmo vidím siluetu, je mi povědomá. 
Kosti mi změkly a já se pomalu začala propadat do hlíny.
  „Sakra! Pryč!“ křičeli. 
Než utekli, kdosi mě kopl do žeber. Mé nohy cítí teplo, jakoby splývaly v horké vaně.
Strach mě opustil. Začala jsem odhrabávat hlínu a pomalu se soukat ven.
Nesnáším studenou hlínu za nehty. V tom šeru si nehty symbolicky očistím a vstanu.
Snad uběhla půl hodina a já jsem stále na začátku lesa.
Posléze mi došlo, že narostly nové stromy a zahustily výhled na louky po stranách. Všechno šlo tak rychle.  

     Běžím k brance a otvírám ji, už z dálky vidím, že dveře jsou otevřené. Musím najít rodinu. Mám najednou takovou zlost. Vždyť o všechno přijdeme! O dům! Nechce se mi opouštět, začínat znovu. Kupovat...peníze, myčka...můj pokojík! Myšlenky skáčou.
Vbíhám do domu, je prázdný, ohořelý, kol tančící prach.
V obýváku stojí soused Pepa.
  „Kde jsou všichni?“ ptám se.
  „Vem si nejnutnější věci a vypadni, za chvíli to spadne.“
  „Kde jsou všichni?“
  „Sbal si věci, rozumíš?!“ zvýšil hlas, ale stál nehnutě.
  „Já to všechno neunesu, můžete mi pomoct?“
  „Já ti nepomůžu. Když je válka, všichni myslí na sebe.
Tak DĚLEJ!“ zařval a stál. Nedíval se na mě.
  „Nepoberu všechny knihy!“ řvu a tnu pěsti. Mám vztek.
  „Dělej!“ řve on a kouká kamsi za mě. 
  „Nepoberu všechny knihy, ty KRETÉNE!“
Mířím k Pepovi a mlátím mu do špekaté hrudi. Chci mu tak ublížit, chci mu rozdrtit vnitřnosti do krvavé kaše, ale ten pupek je jako ocelový sud.
Snad to ani necítí, vzdaluje se.
  „Nepoberu všechny knihy! TY BEČKO!“ na obličej mi sedá hustý prach, stírám řasy, mžikám a utíkám nahoru do svého pokoje.
  „Do hajzlu!“ 
Knihy jsou neporušené, tiše čekají. Musím vzít pas. Peníze nemám... Nemám ho tady! Kde je ten pas?!  
A kolik mám času? 
Jsem opět dole na chodbě, průvan zvenčí. Tlumené rány. Jako když Silvestrovská noc naposledy vydechne.
Držím v ruce starý telefon se spirálovitou šňůrou. Buší mi srdce, až mě bolí žebra a plíce.
  „Mami, kde jste?“ 
  „Dovolali jste se do hlasové schránky…“
Prásknu s předpotopním telefonem a vytáčím jiné číslo.
Hluch. 

     Klušu úzkou lesní cestou, koukám na své boty. Trochu se bojím hledět před sebe. Pokaždé mám pocit, že vidím lidské postavy. 
Jsou to jen stromy. 
  „Zasraná válka,“ vydechnu. S každým třetím krokem to opakuji.
Nesu klíče. Ještě, že je neobjevili. Zlaté klíče. 
Těžknou mi v kapse, jsou zahřáté.
Slyším běh. Několik lidí. Asi vojáci. Jako jeden člověk s desatero nohama. 
Říkám si, že jim musím uhnout z cesty, srazí mě.
Schovávám se za rostlý buk, ale přesto si mou přítomnost všichni uvědomují a koukají mým směrem. Nezastavují.
Dýchají jako jeden.  

     Přemýšlím, jak dlouho bude válka trvat a co se semnou stane. Co se stane se státem. Kdo koho zabere, kolik lidí pomře.
Sedím na parketách v obýváku. Ani nevím, proč jsem vyrvala telefonní drát. Leží přede mnou telefon. Koukáme na sebe.
Došlo mi, že jsem sama. 
V duchu se častuji nadávkami. Proč jsem si ten pas nenechala doma?!  

     Vydrásala jsem se z lesa skrz ztuhlé ostruží. Přede mnou se rozprostřela louka. Kol ní ostnatý drát. Jak to, proboha, všechno stihli?
„ "Zasraná válka!“ rozběhla jsem se s úmyslem se zranit, zaklenit se do drátů a jen doufat, že v nich proudí elektřina.
Mám přece klíče, musím je přinést. 
Potkala jsem smečku čoklů. Očuchali mi ruce a utekli.
Nenávidím hromadnou dopravu, ale budu muset jet autobusem.
Je to daleko. 
Ne, utíkám. Slyším stíhačky, působí monumentálně, jako rozzuření Bohové.
Mám klíč.   

     Konečně jsem doběhla k mému domu. Dveře byly otevřené…tak od čeho jsou tedy ty klíče? 
Pomalu jsem vnikla do prázdné chodby, prach tančil.
  „Jsem tady,“ ozvalo se z obýváku a mě se na chvíli zatmělo před zrakem. Stáhl se mi krk. Minula jsem prázdná akvária s dokonale čistou vodou.
Na plovoucích parketách seděla schoulená postava, před sebou černý telefon, sluchátko ke stropu. 
Přišla jsem blíž a dívala jsem se na svou tvář, jak ji znám pouze z fotek. 
  „Nikdo tady není, asi už odešli…“ pravil můj odraz a tělo se na zemi vyrovnalo. Mé dvojče si lehlo jako do Sarkofágu. 
  „Ale já mám klíče,“ pravila jsem sobě.
Mé druhé já zkřivilo obličej, zavřelo oči a při výdechu otevřelo ústa.
  „Zůstanu tady,“ pravilo.
  „Kde jsou?"
  „Nikdo mi nebral telefon, chcípnu tady a ty vypadni!“
     Odešla jsem a nechala ji tam. Není čas na to si pomáhat.

zpět